Úctyhodný, graficky decentně vypravený svazek obsahuje třináct povídek, které mají představit Tchaj-wan posledního půlstoletí – jeho pohled na vlastní historii, vztahy s Čínou, ale i každodenní problémy rodin, popřípadě žen. Omezení na ženskou prózu v tomto souboru neznamená vysloveně genderový pohled, neakcentuje feminismus. Jde čistě o výbor z tvorby ženských autorek narozených mezi lety 1918 a 1969.

Povídkový sborník obsahuje kromě předmluvy ještě podrobnou, pro nezasvěceného čtenáře vskutku vyčerpávající stať „Moderní tchajwanská ženská próza“ a v závěru je doplněn o medailony autorek s důležitými životopisnými a bibliografickými údaji. Tvorba každé ze spisovatelek je zde podrobně komentována a zařazena do souvislostí. Těch třináct prozaických textů je pečlivě vybráno, tak aby odrážely různorodost přístupu k literární tvorbě, ale i jinakost v reflexi historické a společenské situace, v náhledu na svět, na hodnoty a vztahy.

Výběr autorek a jejich konkrétních povídek těžko objektivně hodnotit, pokud je tato kniha naším prvním seznámením s tchajwanskou literaturou. Protože ale většina čtenářů pravděpodobně bude ke svazku přistupovat s právě takovým objevitelským očekáváním, dovolím si i já knihu komentovat z tohoto hlediska.

V předmluvě se uvádí, že český čtenář měl možnost tchajwanskou literaturu objevit už prostřednictvím výboru Ranní jasmín (DharmaGaia, 2001) a Chuť jablek (Brody, 2006) – oba svazky jsou považovány za reprezentativní povídkové antologie. Obsahují však výhradně texty přeložené z čínštiny, navíc se výběr zaměřuje především na tvorbu spisovatelů. Tchajwanská literatura přitom ale není pouze doménou mužů: od konce 19. století do dnešních dnů se ženy literárního dění účastní, a často velmi významně. Argumenty a různé podrobnosti nabízí zmíněná úvodní stať, která na čtyřiceti stranách popisuje vývoj a hlavní mezníky tchajwanské literární historie. Neopomíná uvést i všechny potřebné údaje o historii země, které jsou pro pochopení či správné posouzení určitých detailů a někdy i celých povídek cenné.

Pro účely recenze ponecháme stranou chronologický vývoj tchajwanské literatury a v úvodní stati navržený systém periodizace hlavních tvůrčích proudů, i když je to informace zajímavá už proto, že nabízí vodítko, jak se orientovat v různorodé nabídce povídek. Pro čtenáře-objevitele bude zcela zásadní zmínka ze závěru vstupní kapitoly, poskytující shrnutí o pevninské Číně a Tchaj-wanu mj. i z hlediska kulturních dějin. V okamžiku japonské kolonizace Tchaj-wanu (po prohrané čínsko-japonské válce připadlo v roce 1895 tchajwanské území na základě tzv. Šimonoseckého míru Japonsku) se totiž dvě země se společným kulturním dědictvím štěpí. Tento stav po druhé světové válce neskončí. Začíná se totiž psát další dějinná etapa: v r. 1949 je založena Čínská lidová republika (a v čele množství prchajících Číňanů se i Čankajškův režim, reprezentující Čínskou republiku, přesouvá na Tchaj-wan). Obě území se nadále budou zásadně odlišovat, což se samozřejmě projeví v literatuře a umění. Na jedné straně čínská kulturní revoluce, tvrdě prokádrovaná společnost s přísnými požadavky socialistického realismu, a na straně druhé relativně liberální, už od dob japonské nadvlády ekonomicky rychle sílící politická a společenská situace na Tchaj-wanu. Do devadesátých let minulého století se sice ostrov (někdejší Formosa) ubránil komunismu a přímému vlivu ČLR, nicméně tu vládl pravicový totalitní režim. Od války až po osmdesátá léta 20. století je tchajwanská literární tvorba obecně považována za „to nejlepší a za to, co reprezentovalo čínskou psanou literaturu vůbec“, uvádí Jana Benešová v úvodní stati ke sborníku, a dodává, že dodnes je prozaická tvorba tchajwanských autorů „pozoruhodná a specifická“.

I povídkový výbor skutečně pozoruhodný je, a specifický určitě také. Nabízí texty zajímavé obsahově i formálně, v každém z nich navíc vidíme Tchaj-wan jiný a jinak – zcela současný i z dob dřívějších, k tomu očima postav (nejčastěji žen) z města i vesnice, mladičkých i starších, naivních, úspěšných i těžce zkoušených životem.

Zejména v prvních textech sbírky, ač jsou dílem spisovatelek zastupujích různé generace, je znát někdy i silný vliv západní (americké) literární tvorby. Jako by se autorky učily přímo u nejlepších světových povídkářů minulého století – dá se předpokládat, že na rozdíl od ČLR tchajwanská literatura nevznikala v odtržení od zbytku světa a bez možnosti navazovat na jiné než místní a předepsané vzory. Z medailonů mimochodem vyčteme, že takřka všechny zúčastněné mají univerzitní vzdělání, často jde nejen o známé a literárními cenami ověnčené spisovatelky, ale i uznávané odbornice zabývající se literární kritikou a teorií, překládáním apod.

Tchajwanské oslnění Západem
V povídkách překvapí opakující se narážky a často i situace, kdy autorky ústy svých vypravěček či protagonistů popisují až posedlost po kulturních (hudba, umění, životní styl, design) a zejména módních (značkové oblečení) modlách, jak ji známe i z Evropy: až nekritické konzumní chování mladší generace demonstrující úspěch a nabyté bohatství hromaděním těchto zástupných symbolů, které ve zkratce a zcela jasně ukazují životní priority a postoje. Mají deklarovat nejen schopnost být „in“, vézt se na vlně toho, co letí, ale i osvobození od předchozích generací či minimálně rodičů, od složité historie, jakékoli tradice.

Jiné texty nás přivedou naopak na venkov, často do chudých poměrů, snaží se přiblížit specifika rodinných vztahů. Dalším překvapením je, jak pravidelně se opakují motivy rozpadlých či rozpadajících se manželství, mileneckých poměrů, nebo naopak osamělých žen, popřípadě mužů.

Hned úvodní povídku „Svíčka“ nejstarší autorky v souboru zastoupené, Lin Chaj-Jin (1918–2001), lze označit za mistrovské dílo – nabízí zajímavý, poutavě vyprávěný příběh s tajemstvím, které se odkrývá nenápadně, o to je však překvapivější a i pro čtenáře bolestnější. Je zvláštní symbiózou „východního“ i „západního“ pohledu na svět: pro nás exotického, a přitom zcela univerzálního (nepovedeného?) osudu. Jen co se však zvědavý čtenář naladí na tuto notu, vstupuje do další povídky, „Ďábelská žena“ od autorky Ou-jang C‘ (nar. 1939). I ta se zdá mít určitou univerzální rovinu, jako by byla hodně volnou adaptací příběhu Kaina a Ábela. Ale najednou se přehoupne v úplně jiný, značně děsivý a drsný příběh, a až když ho dočteme, odhalíme pravý význam názvu.

„Předseda Jin“, povídka od Čchen Žuo-si (nar. 1938), námětem trochu vybočuje. Autorka pro ni našla inspiraci v pevninské Čínské lidové republice: trefně popisuje peripetie tamější kulturní revoluce. Přestože jde o téma v literatuře dnes už nijak nové a dostupné třeba i v románech do češtiny přeložených z jiných světových jazyků, absurdita, násilí a nespravedlnost, kterou jsou tyto útržky z nedávné historie prosyceny, vždy znovu překvapí. Životní příběh spisovatelky Čchen Žuo-si, jak ho popisuje biografický medailon v závěru publikace, by ostatně sám vydal na román: narodila se v Tchaj-peji, vystudovala tchajwanskou univerzitu, stála u zrodu slavného literárního časopisu. V šedesátých letech studovala v USA a pak se rozhodla i s manželem odjet do ČLR pomáhat při budování nové čínské společnosti. Kulturní revoluci tak zažila naplno a na vlastní kůži. Až v roce 1973 se jim oběma podařilo odjet do Hongkongu a potom do USA, kde později své texty založené na těchto vzpomínkách i vydala knižně. Od devadesátých let žije opět na Tchaj-wanu a aktivně podporuje ženská a ekologická hnutí.

I život spisovatelky a dnes též uznávané literární teoretičky Š’ Šu-čching (nar. 1945) se odehrává mezi Tchaj-wanem, Hongkongem, znovu Tchaj-wanem a USA. Její povídka „Suzie a její starosti“ podrobně popisuje „zrání“ mladičké Suzie: ze zcela běžné slečinky se stává extravagantní nezávislá mladá žena a rychle i dokonalý prototyp těch, kterými kdysi pohrdala: inteligentních třicátnic, kariéristek, které se hnaly za úspěchem, penězi a osobní svobodou tak dlouho, až si uvědomí, že nejsou schopny žít jinak, natož si najít partnera. Suzie svou momentální situaci řeší vztahem s bohatým ženatým, až moc pozorným a až moc povolným mužem, v němž nachází jen chvilkovou útěchu, možnost dát průchod manýrám zhýčkaného mazánka. O to těžší je opakované probuzení, prohlédnutí. A kloudné řešení její situace asi neexistuje. Naprosto protikladný osud dostala do vínku hrdinka povídky „Žena je jako zaseté semínko“ (Liao Chuej-jing, nar. 1948): nerovný svazek jejích rodičů jí a jejím sourozencům nachystal tak těžké podmínky do života, že při vší pracovitosti a s nejlepší vůlí nemůže uniknout předurčení trýznivého žití. Povídka je zvláštní tím, že připomíná spíš záznam z deníku, je podána suchým, věcným tónem, vrší fakta, ale vyhýbá se psychologizování. Nenabízí v pravém smyslu závěr – jako by bylo lepší tenhle příběh ani nedopovědět, nebo možná vůbec nezáleží na tom, jak se bude dál vyvíjet. Je na čtenáři, aby se s tím popral.

„Čas“, povídka Jüan Čchiung-čchiung (nar. 1950), je z kategorie těch, které nám umožní blíže nahlédnout do rodinného soužití. I tady se ale řeší závist, nenávist, nepochopení, zavržení blízkého člověka – zda právem, či neprávem, to musí opět posoudit sám čtenář. I tato autorka se zdráhá vyslovit návod na život anebo (rozh)řešení. „Karneval konce století“ od Ču Tchien-wen (nar. 1956) představuje zlatou mládež v období 80. a 90. let – i tento text je plný odkazů na americkou a evropskou hudbu či styl oblékání. Netradiční je stylizace povídky: zarámování příběhu do dekorace smyslových prožitků (vůně, barevné ladění nejen scén, ale i hrdinčina vzpomínání a snění) s přímými citacemi děl Moneta nebo Van Gogha opět zdůrazňuje pevné napojení na pro nás známou, pro tamní mládež exotickou kulturu.

Do jiného prostředí nás zavede povídka „Vzpomínám na své kamarády z vojenské vesnice“ Ču Tchien-sin (nar. 1958). Začíná poněkud překvapivým oslovením: „Milý čtenáři, než začneš číst tuto povídku, ráda bych tě poprosila o trochu spolupráce. [...] budu tě muset požádat, aby ses zaposlouchal do tónů písně Stand by me. Přesně tak, jde mi o ústřední melodii z filmu natočeného podle stejnojmenné knihy Stephena Kinga.“ Vypravěčka posléze místo čtenáře začne titulovat hrdinku (samu sebe, protože příběh běží v ich-formě) stylem „Vzpomínáš si, ...“ „Pamatuješ si na tu dobu...“ K pochopení příběhu je třeba nastudovat historické okolnosti daného období (postačí vysvětlení v autorčině medailonku). Odráží pocit nostalgie, silného osamění, ztráty iluzí – zdá se, že nutně charakteristický pro určitou vrstvu tchajwanské společnosti. „Rudoústá Wu-wu“ (Liglav A-wu, nar. 1969) zas nabízí krátký exkurs do dějin země od doby, kdy sem přišli Japonci (1895). Text je zajímavý tím, že se v něm představuje domorodý lid Paiwan (k němuž patřila spisovatelčina matka): povídka působí jednoduše a přízemně, zároveň přibližuje osobité kulturní prvky daného etnika. I zde se jinému způsobu, jak nahlížet na svět, přijímat osud nebo se vypořádat s životem, můžeme divit, anebo ho obdivovat.

Pching Lu (nar. 1953) je ve výboru zastoupena textem „Dopis psaný v den stých narozenin“. Ta patří k textům vzdálenějším naší představě o útvaru povídky. Ve srovnání s těmi uvedenými v první části sbírky se čte obtížněji. Zpozorníme zejména, když se dozvíme, že jde o fiktivní zpověď manželky bývalého prezidenta Čankajška, vůdce Kuomitangu. Kouzlem literárního zpracování daného námětu je, že nabízí jiný než oficiální pohled na tuto údajně dokonalou ženu.

Absurdní groteska s až detektivními rysy a výmluvným názvem „To není můj manžel“ Čcheng Jing-šu (nar. 1968) je ve srovnání s předchozí povídkou příjemným odlehčením – krátký, svižný text postavený na dialogických pasážích.

„Trhací kalendář“ od Su Wej-čen (nar. 1954) se podobá již zmíněnému „Dopisu“ Pching Lu: hrdinka, devadesátiletá „stará paní“, jak jí rodina říká, si píše deník, v němž udržuje živou komunikaci s manželem, který jí však už před lety utekl s mladou slečnou. Ani vypravěč, ani nikdo ve stařenčině okolí, a možná ani ona sama, natož pak čtenář neví, na čem je: hranice mezi zdánlivě jednoznačnou skutečností a představami zúčastněných (a tedy realitou a fikcí) je zcela rozmlžená. Navíc psaní deníku (a možná tedy útěk ke své „pravdě“) je nakažlivé.

Sbírku uzavírá povídka „Nudle s hovězím“ (Li Ang, nar. 1952) z prostředí věznice – protagonista si má odsedět dvacet tři let a jediným světlým bodem jeho života zůstává luxus našetřit si a objednat příděl jídla navíc. Autorka komentuje dějiny Tchaj-wanu tak, že je předestírá v pozadí a vpředu na scéně nemilosrdně komentuje rozličné způsoby přípravy zmíněného pokrmu, samozřejmě s ironickým přesahem k historii země a čínských a tchajwanských vztahů. Lakonický závěr absurdní ladění textu graduje: „A pokud by se snad někdo zajímal, jak rozeznat čínské a tchajwanské restaurace nabízející nudle s hovězím v Evropě nebo v Americe, je to jednoduché. Stačí číst názvy. Tchajwanci totiž své podniky v zahraničí nenazvou jinak než Tchajwanské nudle s hovězím masem.“

Zvládnou to ženy?
Svazek tchajwanských povídek je rozsahem úctyhodný (460 stran), výběrem textů pozoruhodný. Pro první seznámení s literaturou Tchaj-wanu pravděpodobně dostačující, a to i přesto, že zahrnuje pouze ženskou prozaickou tvorbu. Rozhodně naznačuje, že je tchajwanská literatura patřičně živá a rozmanitá, že v ní najdeme jak autory, jimž je bližší tradiční vyprávěcí forma sloužící k předání poutavého příběhu, tak spisovatele, kteří experimentují s náměty svých děl i způsobem jejich zpracování. Některým nechybí humor, jiným sarkasmus, jedni si libují v poetičnosti, další dají přednost zkratce. Navíc jde o zemi s pohnutými dějinami, různě promíseným etnikem, o společnost, která se zatím stále definuje jak vzhledem k vlastním kořenům, tak ve vztahu k Japonsku a Číně. A tedy studnici námětů pro literaturu všeho druhu.

Nejsnáze se nám paradoxně čtou povídky, jejichž schéma se silně podobá americkému či evropskému vzoru. Ty druhé, ačkoli více odrážejí kulturní tradici anebo tchajwanská specifika vnímání světa a přístupu k němu, mohou působit příliš zdlouhavě a nepřístupně. Záleží na čtenářském odhodlání, které z textů si užijeme víc.

Těžko posoudit překlad i jeho obtížnost. Jediné, k čemu se lze vyjádřit, je redakční zpracování textu: některé z povídek by si byly zasloužily pečlivější posouzení. Hned v první povídce rušivě působí přemíra slovesných tvarů na -nul: forma, kterou pravidla tolerují a která se dá užít k naznačení hovorového či nedbalého projevu, jinak v literárním textu nesedí: „odmítnul“, „vyposlechnul“, „nepovšimnul“, „potáhnul“, „vyfouknul“, „navrhnul“, „zhasnul“, „namítnul“, „všimnul“ atd. Podobně tu kypí zbytečnosti jako chyby při rozlišení psaní „jakoby“ a „jako by“ (v celém svazku), uvádění slova „tematický“, „tematika“ chybně s „é“, občasné chyby v interpunkci. Čistě proto, že tyto nedostatky protkávají celý sborník, zdají se mi být spíše následkem buď nedůsledné redakční práce, nebo možná příliš horlivých zásahů někoho, kdo češtinou nevládne natolik, aby mu měl být svěřen úkol jazykové redakce, popřípadě aspoň korektury. Ve výsledku bohužel zbytečné vady na kráse jinak dokonalé publikace. Chyby vzniklé nezkušeností překladatele (v tak početném týmu a v případě překladu z literatury v českém prostředí zcela okrajově uváděné by se dala předpokládat nevyrovnaná úroveň) jsou naproti tomu naprosto řídké: může to být například užití zvolací částice, kterou běžně užívají angličtina nebo francouzština, v češtině ale v literárním dialogu působí směšně: „Ha, a to ještě nevíš všechno!“ (s. 104), či vyslovené přehlédnutí „asi to byly slova, která zapříčinila“ (s. 102). Zvláštní se mi zdá být přístup překladatelky jen v povídce „Předseda Jin“, kde jsou starcovy repliky v dialogu s vypravěčkou zpočátku stylizované obecnou češtinou – pravděpodobně má jít spíš o naznačení jakéhosi venkovského dialektu. Avšak zvolená rovina v ústech starce nepůsobí přesvědčivě. O to podivnější je, že dále v příběhu pak v novém rozhovoru těchto postav stařec najednou mluví zcela spisovně. Čtenář, který už tak chvílemi v tchajwanských prózách ztrácí nit, jelikož se mu běžně stane, že snadno zamění pro nás příliš tajemná jména hrdinů, je v situaci, kdy postava z nejasných důvodů změní dikci, už opravdu zmatený.

Je ale třeba říct, že běžný čtenář asi tyto drobné nedostatky ani nezaznamená – kniha je natolik zajímavá, poutavá a rozmanitá, že nebude mít elán hledat jazykové chybičky. Nejspíš svazek posoudí jako cenný způsob, jak nahlédnout do země, o níž víme ještě míň než o Číně. A asi i s úctou k tomu, jak pečlivě je antologie sestavena a zpracována. Tchajwanské a české ženy (se dvěma a jedním mužem v překladatelském týmu) nás jejím prostřednictvím zvou na cestu po dalekém ostrově, a mají hned třináct výletních modulů – můžeme si sice třeba vybrat jenom ten nejlákavější, ale doporučuji vyzkoušet je všechny.

Recenze na zmíněné předchozí výbory obsahující tchajwanskou prózu: http://www.taiwanembassy.org